Z deníku občasného Predátora

Z našeho skromného webu se díky už legendárním Havlajdovým statím patrně stává oblíbené čtivo, neboť se nám sami hlásí pisatelé se svými příspěvky. Dnes vám tak mohu představit prvního externího žurnalistu Leoše, kterého známe jako hráče našeho bítešského týmu a také jako soupeře ze včerejšího utkání s Predátory. Nutno podotknout, že Leoš se dlouhá léta živil jako novinář, takže pojďme se pokochat prací profesionála. 

Sobota 7.1.

Dohráli jsme další zápas v Bíteši. Zase jsme prohráli, škoda. Kluky nevyburcoval ani můj řev a nefalšovaná bujará radost po vstřelené brance. Ti, kteří se trefí jako já, dvakrát třikrát za sezonu, mé nadšení pochopí, hokejistům to nemá cenu vysvětlovat. Před koncem zápasu jsem si natáhl tříslo a koleno pobolívá čím dál víc. Asi už nebudu nejmladší. (A taky jsem neměl dělat kraviny na vánočním bruslení s rodinami…)

Neděle 8.1.

Koleno stále bolí, něco v něm křupe, zvlášť při chůzi. Utěšuju se, že bruslení je jiný typ pohybu a že to půjde. V úterý máme hrát proti embéelku, takže proti spoluhráčům z Bíteše. Predátor Víťas s „ustřelenýma“ horníma jedničkama si dlouho nezahraje… Bude to asi dost těžký bez hlavního tahouna. Hlavně abychom úplně nevybouchli. Kolik se nás asi sejde? Řekl jsem večer manželce, že bych asi chtěl k narozeninám mřížku na helmu.

Pondělí 9.1.

Kdyby byl zápas dnes, nešel bych. Koleno křupe víc a třísla… lepší už to ale asi nebude. Po debatě se Strážou a výčtu absencí propadám depresi. Já nechci, fakt nechci, vážně nechci hrát v sedmi proti embéelku. To je skoro sebevražda… Když jsem telefonoval s manželkou, řekl jsem jí, že na hokej asi nepůjdu. Prý se už těšila, že bude mít doma pěkný klidný večer. Prý, když jsem doma, tak ji vůbec nepustím k notebooku. To ale přece není vůbec pravda… Večer se mi to všechno trochu rozleželo. Utěšuju, že v Bíteši to přece taky embéelku dopředu moc nejde. Dave má stopku, Hraboš svoji hvězdnou formu po zranění teprve nabírá a Víťa má narozeniny, takže se asi přežerou už před zápasem. Ono to půjde.

Úterý 10. 1.

Ráno potvrzuji svoji účast na zápase. Koleno si v klidu pokřupává, třísla se lepší. Poslední zprávy od Stráži, bude nás sedm max osm. Jsem na sebe hrdej, že i když nejsem úplně fit, rozhodl jsem se, že přece jen svojí účastí pomůžu týmu. Koleno nekoleno, třísla netřísla. Začínám se těšit a slibuju si, že nedáme embéelku ani centimetr ledu zadarmo. Jsme přece Predátoři, tak se z nich neposerem. Když jsem telefonoval s manželkou, řekl jsem jí, že večer půjdu na hokej. Nic neřekla a smála se. Nechápu. Asi se těší na hezký večer s notebookem. Odpoledne jsme zajeli s malou na kraso. Chlad a vůně ledu mně naladila na večerní zápas. Zašel jsem do obchodu a vybral si mřížku.

Následoval návrat domů. Asi po čtvrthodině, co jsem se doma kochal novou mřížkou a všelijak si ji přikládal k helmě a obličeji, mě moje milovaná žena řekla, ať už jdu konečně něco dělat. Ignoroval jsem její pokyny a jal jsem se montovat mřížku. Nakrmení a vykoupání Honzíka muselo počkat, vždyť jde hlavně o tatínkovu bezpečnost. Díky mé manuální zručnosti to trvalo o trochu déle, než jsem si myslel. Pak přišly na řadu děti a jejich potřeby.

Na zimák jsem přijel s malým předstihem. V kabině vládl optimismus. Už je nás šest, prohodil někdo čtvrt hodiny před zápasem, tak to je v klidu. Deset minut před začátkem byl konečný počet 9 + gólman. To byl luxus, nadstandard, se kterým nikdo nepočítal. První lajna kompletní, druhý útok slepený, tříčlenná obrana. Duch Víťasových vyražených zubů z minulého zápasu se nenápadně vetřel do šatny. Moje nová mřížka, dva nové chrániče zubů, debaty o kvalitě výstroje. Koleno už nekřupe, třísla nebolí. Asi adrenalin. Krátké rozbruslení, protažení, pozdravení se soupeři.

Zápas byl rychlý. Embéelko bruslilo a my s ním. Brzy se ale ujalo vedení. Taková haluz, ani nevím, kdo se trefil. O chvíli později jsem sám netrefil odkrytou bránu. To zase bude keců… Zaslechl jsem ze střídačky embéelka Havlajdův výkřik. Něco jako: díky Leo. Fakt kamarád… Omluvil jsem se spoluhráčům, že se mně puk ztratil ve stínu mřížky, ale nikdo se nezasmál. Další průběh zápasu byl jednoznačný. MBL hrálo, co potřebovalo. Náš gólman Mira kouzlil. Spalovači šancí na obou stranách se předháněli. Na začátku třetí třetiny jsme prohrávali 0:5. Síly docházely, přesto se nám podařilo několikrát zahrozit. Konečný výsledek 2:5 nevypadal tak hrozně. Z Hrabošova článku po zápase jsem se dověděl, že první gól dal Havlajda. No vždyť to povídám, haluz…

Po zápase jsem si připadal hrozně. Trochu jako Erbenova matka a Polednice dohromady: Ve mdlobách tu Leoš leží, k ňadrám helma přimknutá… Malý, hnědý, tváře divé, pod plachetkou osoba, o berličce, hnáty křivé, hlas – vichřice podoba. A k tomu sotva dýše… a koleno už zase křupe, třísla jsou na odpis. Asi už vážně nejsem nejmladší. Ještě že mám další zápas za 14 dní. Vlastně dřív, v Bíteši budeme s klukama z embélka “B“ končit základní část zápasem s Rapidem.

Po cestě domů ze zimáku jsem si vzpomněl, jak se asi má moje žena. Našel jsem ji doma na gauči s notebookem na klíně. Tvářila se spokojeně. Fakt si to užila. Stručně jsem jí řekl, jak jsme hráli, a že mřížka byla k mému překvapení v pohodě. Padla na mě únava. Ještě než jsem úplně odpadl, šel jsem ještě vyvenčit psa. Vzal jsem ty dvě patra raději výtahem.

Leoš

Komentáře (1)

1. Havlajda napsal:

   11.1.2012 (15:27)

   Profík je prostě profík :-))