Kdo zastaví pád?

Máme za sebou další utkání BHHL a ani tentokrát jsme díru do světa neudělali. V zápase proti HC Predators jsme z ledu odešli s jedním bodem za porážku 2:3 po samostatných nájezdech.

Co dodat, povážlivě se nám přiblížila možnost hrát předkolo play-off, což znamená, nedostat se do první šestky po základní části BHHL. Příčin je zdá se několik. Máme momentálně poměrně velký problém s poskládáním sestavy na vlastní zápasy a také disciplína spolu se zodpovědností nepatří mezi naše nejsilnější stránky. Tentokrát jsem oslovil opravdu všechny hráče ze soupisky Ďáblů a výsledkem bylo dvanáct čučkařů v poli a jeden brankář. Pravda, ještě v den utkání jsem měl i třináct kousků, ale Mášenka celý den tento počet měnil podle toho, jak se zrovna cítil. Nakonec z něho vylezlo, že se v pravidelných intervalech cítí půl hodiny fit a půl hodiny mizerně, čemuž odpovídala frekvence telefonátů i zmíněná změna počtu hráčů. Nejsem doktor, ale už v tu chvíli jsem tušil, že to večer nedá. To se mi kolem šesté hodiny večerní také potvrdilo……

On ten předzápasový čas  byl vůbec jakýsi podivný. Téměř celý den jsem skákal kolem svých třech potomků, kteří skutečně chvílemi připomínali Bratrstvo kočičí pracky v plné síle, což v praxi znamená maximální psychické i fyzické vypětí, při němž si jako rodič musíte zachovat odstup a chladnou hlavu, neboť balancujete na hranici mezi pozřením větší dávky Lexaurinu nebo převtělením se do pozice agresivního zápasníka K1. Do toho menší problém s ubytovací kapacitou na blížící se pobyt ve vysokohorském středisku, kdy náš pan majitel Mara tvrdošíjně trvá na tom, že musí mít na pokoji minimálně dvoje patrové postele, protože on i jeho dcera musí spát rozhodně výš než ostatní….. No a jako absolutní vrchol pak následně kolem paté hodiny večerní přichází naprosto neočekávaný vpád tchýnina čajového dýchánku(komanda) , obstarožních dam, při němž jsme(já a moje ratolesti) jako v zoologické zahradě představováni „holkám“ kolem pětašedesáti, aby tyto posléze udělaly menší studijní výpravu po našem bytě. Je až s podivem, kolikrát pak mohou být, v poměrně krátkém časovém úseku, naše „nehodné“ děti označeny za cukroušky, zlatíčka a miláčky…… a standardní vybavení bytu posléze nazváno úžasným, nádherným a skvělým…. Když toto „dívčí“ komando opět mizí o patro níž a já pociťuji silnou úlevu, ozve se chvatné klepání na dveře…. Je to tchán a vypadá poněkud nevyrovnaně. Je totiž zrovna doba, kdy je zvyklý v klidu při sklence vína podřimovat u televize při sledování jakéhokoliv sportovního přenosu a absolutně nic ho nemůže přimět ke změně programu…….. Slovo absolutně beru zpět, protože tchán se se sinalou tváří ptá, jestli náhodou nepotřebujeme pohlídat děti… Koutky mi lehounce zacukají a chystám se ho pozvat dál…..načež se o patro níž ozve: „Jindro, pojď sem, chtěla bych holkám ukázat něco na počítači, ale nějak mi to nejde….“. Po této bezděčné frázi se jeho nehty s tichým praskáním dřeva zarývají hluboku do futer našich vchodových dveří a jeho pocit přístavu poslední naděje pozvolna mizí kdesi v dáli…… Plamínky naděje v jeho očích rychle pohasínají a jeho následný pohled do prázdna hovoří za vše….. Pak už jen vytrhává křečovitě zaklíněné prsty z masivního dřeva, zdrceným hlasem zašeptá něco na pozdrav a se skloněnou hlavou, plnou černých myšlenek na rychlou a bezbolestnou smrt, se váhavě vrací do jámy lvové, ze které není úniku. Tohle byla první pozitivní věc dne! Někomu může být i hůř jak mně :-))

Tím jsem tradičně odbočil….. Ale ony nepříjemnosti nepřestaly ani po příjezdu na stadión. Zapomněl bych zmínit, že jsem jel dnes spolu s Peťou poněkud dříve, neboť náš branař už zažil třicet jar, což se samozřejmě musí v hokejovém kolektivu patřičně oslavit. Nechyběly tedy chlebíčky s různým obložením a zároveň tekutý chléb jak s alkoholem tak bez. No a právě ve chvíli, když jsem otevíral jednu zajímavě vonící krabici, zahlodala mi v mysli poněkud záludná otázka, jestli jsem z domu vzal vytištěný zápis o utkání. Netrvalo dlouho a vracel jsem se domů. Kdo nemá v hlavě má v nohách…..  Když jsem se navrátil i se zápisem zpět do šatny, zeptal se mě Igin, jestli nemám plonkovní dres. Po zamítavé odpovědi, se vracel domů i on….. Nic bych za to nedal, že chvíli na to něco vracel i nemocný Zdenda Máša. V jeho případě se však jednalo o vracení obsahu něčeho někam a ne se někam pro něco….:-( Byla to prostě taková chvilka vracení….

Pak konečně Hraboš rozdělil pozice a funkce a my mohli  jít konečně zahájit cca šestý pokus o zisk tří bodů. Rozbruslení přeskočím, protože je vždy stejné a já u něj tentokrát dokonce ani nebyl, neboť jsem se poněkud zadrhl u jedné z krabic s chlebíčky.

Následuje tedy popis samotného střetnutí. Co Vám mám povídat. Zase marnost nad marnost. Od úvodního buly se s pukem potkáváme vždy jen na pár okamžiků, buď z důvodu nepřesné přihrávky nebo díky jeho odebrání ze strany soupeře. Je to taková česká plácaná. Kloudnou akci abys pohledal. Navíc soupeř má ve svém středu tři velmi šikovné „plejery“, kteří nám při každém střídání notně motají hlavu. Naše hra začíná být silně chaotická a o nějakém držení pozic či obsazování hráčů v obranném pásmu nemůže být ani řeč. Ke vší smůle si ještě stihneme dát do konce první třetiny vlastní gól, takže lehký závan skepse je na místě. 0:1

Do druhé patnáctiminutovky jdeme s odhodláním něco změnit a zpřesněnou hrou se pokusit o změnu skóre. Snaha však velmi záhy přerůstá v jakousi křeč, která nás sráží dále ke dnu. Aby toho nebylo málo, dostáváme z rychlého brejku dva na jednoho druhou branku a naše akcie v tomto zápase povážlivě klesají. Nedokážeme nic překvapivého vymyslet a ničím zásadním soupeře zaskočit. Neustálá fádní hra spoléhající na to, že Hraboš a Dave to nějak zařídí. Tato slova potvrzuje i fakt, že těsně před koncem druhé třetiny snižuje na 1:2 právě Dave.

Před poslední patnáctiminutovkou opakuje Hraboš známé fráze, jejichž obsah se nám však poslední dobou daří stále méně naplňovat. Třetinu zahajujeme úpornou snahou o srovnání skóre, přičemž necháváme vzadu menší okénka, která Predátoři využívají k rychlým brejkům. Při několika závarech to „smrdí“ gólem na obou stranách hrací plochy, ale brankaři jsou dnes pozorní. Až při nenápadné akci ve středním pásmu přebírá puk Hraboš(kdo jiný), ujíždí obráncům a srovnává na 2:2. Poté je na obou mužstvech patrná snaha o rozhodnutí zápasu, ale i přes několik šancí na té či oné straně, končí utkání remízou a my si můžeme o třech bodech nechat i nadále jen zdát….. Následující samostatné nájezdy pak lépe zvládnou Predátoři a prémiový bod tak míří právě k nim.

Co naplat. Momentálně nám to prostě nešlape. Potácíme se od zápasu k zápasu a hledáme ztracené sebevědomí.

Já jen doufám, že jej do play-off najdeme, jinak to bude zase rychlá konečná……