Svátek práce u Havlajdů
Vloženo: 01.05.2012 | Kategorie: NovinkyTy tam jsou prvomájové průvody, na kterých se musel objevit prakticky každý kdo měl ruce a nohy, aby nebyl v zaměstnání či ve škole peskován, že se v tento slavný den nejal oslavovat tu nádhernou věc, kterou práce „ve prospěch všech“ bezesporu byla.
Ještě teď si pamatuji optimistický výraz v obličeji mého otce, který při této „radostné“ události, samozřejmě většinou v doprovodu mé osoby, navštívil nějakou tu hospůdku na jedno orosené (nebo jak on doteď s oblibou říká na „rezavou polévku“) a mě umlčel nějakou tou zmrzlinou. Nebyl ovšem jediný, kdo svátek všech pracujících pojal poněkud po svém. U výčepu se totiž většinou tísnilo hejno vyprahlých „pracujících“ a u stolů posedávalo prakticky stejné množství „omávátkovaných“ potomků se zmrzlinou v jedné ruce a „zonkou“ v té druhé. Hold všem nadšeným pracujícím z východního bloku tak pravidelně končil tatíkovým zaskleným pohledem a mojí angínou.
V „naší“ době je vše jinak. Většina „kapitalistických“ pracujících si užívá 24 hodin volna navíc a s mávátkem v ruce tak můžete potkat snad jen pamětníky s šedým vlasem a úsměvem nápadně připomínajícím noty na buben. Současní otcové rodin tak v této „těžké“ době spíše řeší otázku, jak v tento den zabavit svoje ratolesti a neprovětrat při tom příliš svoji peněženku. Stejně jako já….
Již v poměrně časnou ranní hodinu tohoto slavného dne jsem byl totiž členy rodinného gangu probuzen neoblíbenou otázkou: „Tak kam si dneska vyrazíme?“. Snažil jsem se sice dělat, že neslyším, ale čtyřhlas je čtyřhlas….. Bylo navrženo několik variant, počínaje návštěvou všech možných zoologických zahrad, dinoparků, jungleparků přes sousedský piknik až po výjížďku na hřbetě oře. Jako nekorunovaná hlava rodiny jsem však všechny návrhy rezolutně vetoval s tím, že děti zabavím po svém a levně!
Po strohé větě „Půjdeme na kola“ však se mnou dva „krkavci“, občas také označovaní jako synové, přestali komunikovat (dinopark je prostě dinopark) a třetí dítě pohlaví ženského propadlo v hysterák nebo-li hysterický pláč (piknik s kámoškama od sousedů je totiž „hustej“, zatímco moje nápady jsou pravděpodobně „řídký“). Když k tomu připočtu můj „přístav“, který mě měl za každých okolností podržet (určitě se to píše někde v manželském slibu, tuším pod pojmem „v dobrém i ve zlém“) a jeho protáhlý obličej, čekal mě poměrně těžký souboj s hordou zapšklých nepřátel. V duchu jsem se však ujišťoval… Udělám vám výlet za pár korun, na který jen tak nezapomenete!.
Krátká příprava a vyrážíme vstříc dobrodružství. Aha, tak zpět….. Zastávka v první občerstvovací stanici asi po půl kilometru a nákup drobného energetického paliva. Investici 200 korun beru jako počáteční a zároveň jediný finanční vklad do Havlajdova top výletu za pár vočí. Nyní je již vše O.K. a dobrodružství může začít. Pln dojmů se rozjíždím od obchodu a potomkům chci hned na úvod předvést pár ekvilibristických kousků na kole…. Jízda zpoza trafiky, kde je místo sotva na šířku řidítek, je k tomu téměř předurčená…. Bohužel opravdu jen téměř….. Zrovna ve chvíli, kdy si začínám vychutnávat triumf v podobě projetí nejužšího místa za „trafikantovými zády“, kde mám kolem řidítek na každé straně cca pět centimetrů místa a moje euforie začíná pozvolna stoupat, nastává nepochopitelný „zásek“, kolo prakticky na místě stojí a já se lehce přehazuji přes řidítka, kde zůstávám viset s obraženým pravým kolenem + odřeným levým nártem jako mokrej hadr. Po odmítnutí pomoci od chechtající se maminky s kočárkem se ohlížím, abych zjistil, co se vlastně stalo….. Tiché „Jé, plomiň…“ mě vrací zpět na zem. Nejmenší „krev mé krve“ se chtěla štěrbinou protáhnout zároveň se mnou a řidítko jeho dětského bicyklu jakoby mimoděk uvízlo ve „špajchnách“ zadního kola mého „biku“. „Těžké začátky, šťastné konce“ pomyslím si. A teď už opravdu vyrážíme. Po dalších pěti stech metrech však nahazuji dceři spadený řetěz. Následuje krátká přednáška o převodech, které se jezdí a které naopak nikoli. Kilometr v kuse a opět stojíme. Ty kobylky vše sežraly a já jdu dokupovat další proviant. Míjím dalších 120kč. Nyní již hurá směr přehrada. Škoda jen, že jsme vybral trasu obtížnosti „Z“ a tak kola kolem Svratky spíše přenáším, než že bychom na nich jeli. Máme za sebou sotva šest-sedm kilometrů a já už si připadám trošku unavený. Po zbytku běho-jízdy kolem řeky jsme nuceni navštívít další občerstvovací stanici, neboť došlo pitivo. Připadám si jako Alenka v říši divů….. Kam sakra všechnu tu vodu nalili? Útrata 80kč, ale za chvíli návrat zpět do marketu a dokoupení obvazového materiálu a náplastí….. Znáte to, co kdyby…. To máme dalších 60kč.
Konečně jsme na přehradě. Bohužel dva parníky v těsném závěsu opouští přístaviště a na mě přicházeji mdloby. V tom však zahlédnu koutkem oka blízkou půjčovnu elektroloděk. Na místě však zjišťuji, že početná rodina nemusí být vždy to nej….. Na jedno plavidlo smí pouze čtyři osoby a nás je pět… Krátká domluva s obsluhou a vyrážíme na dvou plavidlech na půl hoďky prozkoumat krásy brněnského „Pryglu“. Konečně krásný zážitek. Děti si čluny střídavě zařídily a dlouho nemluví o ničem jiném. Pravda, stálo to bratru 300kč….
Slunce dětičky asi poněkud přehřívá, takže na mně vyžebrají jakousi novinku v sortimentu zmrzlin (ledové kuličky), která však z mé kapsy vytáhne dalších 3x55kč, to jest celkem 165kč. Mezitím spadne 2x řetěz mému „přístavu“ a přichází další školení jak řadit a co…. Má trpělivost přestává být nekonečná…
Míříme zpět k domovu. Rodina vypadá spokojeně. Já už tak moc ne…. Kdosi řekne, že má hlad…. A v dálce je pizzerie…. Hmmm 750kč je v tahu… Ale ouha, ještě by to chtělo jednu zmzlinu…. 60kč…. Konečně domů… Ještě vyšlápneme jeden kopček, popojedeme kousek dolů a jsme tam. Nejmenšího do kopce trošku tlačím, jelikož jediný nemá přehazovačku… Teď mu to trošku ustřelilo do prava a já instinktivně uhýbám stejným směrem…. Bohužel mě tím místem zrovna předjíždí dcera….. Válím se opět na zemi…. Ani překrásný parakotoul, ohodnocený zbytkem rodiny exkluzivní známkou číslo 10, mě nezachráníl od rozbití druhého tentokrát levého kolena. Jsem mrzák…. Aby toho nebylo málo, podcenil jsem sílu jarního slunce a to mě za odměnu na některých místech zbarvilo do lehkého nádechu vlčího máku. Absolutní krize pak dosahuji ve chvíli, kdy můj čtyřletý synátor odmítne moji pomoc při jízdě do kopce se slovy: „Laději ne, tati, zase bys spadl….“.
Zbitý, špinavý, rudolící a o 1735 korun chudší se vracím domů… Rodina je maximálně spokojená a já se chystám někde tiše zemřít…. To byl zase svátek práce….
Komentáře (8)
Maro,zase tak unavený asi nejsi ze dokážeš napsat takový super článek.
Tak to jsem potřeboval, hned mám lepší náladu! Ještě, že nejezdím na kole a ještě že nemám rodinu, přístav a podobný vymoženosti… :D A Maro, těším se na další sváteční úterý ;)
Maro, za ty prachy ti zabavím rodinu i na celý víknd (třeba i s „přístavem“) :o) Zn. bohatá rodinná praxe :)
Po bitvě je každý generál…..
Mimochodem, moje rodinná praxe je taky bohatá….:-)
Aaaa, Leo očividně podniká v oblasti služeb…služeb pro přístavy. Neříká se takovým náhodou gigolo?
… a takto to dopadá, když kamarádovi bezelstně nabídnete přátelskou výpomoc. :o) Nařknou Vás z nekalého podnikání… :o)
Z nekalého ne, můj přístav by to nebyl… :)