HC MBL

Tak kamarádi, chtěl bych vám opět poskytnout článek jen pro vás, ale nějak se mi po tom včerejšku pletou prsty a ani hlava nepracuje na 100%. Připadám si jako Líba na ledě, jedu tak na 25%. Nicméně se alespoň v náznaku pokusím popsat včerejší nádherný finálový večer.

V šatně jsme se sešli jako tradičně v dobré náladě, i když na většině z nás byla patrná určitá nervozita. Těm starším z nás hlodal v hlavě i červíček pochybností, že by to taky mohl být poslední pohár co si zvednou nad hlavu. Při pohledu na veselé a hravé mládí v naší kabině, však i největší pesimisté doufali, že by to mohlo klapnout. Před zápasem jsme se ještě vyzdobili válečnými barvami, které u některých vypadaly, jako by právě opustili natáčení filmu “Statéčné srdce 2”.

Při tradičním rozhýbání před zápasem už žádné srandičky neproběhly a každý z nás se snažil zodpovědně připravit na kvapem se blížící střetnutí. Tomík nám ještě nastínil jakou hru bychom měli praktikovat, ale sám věděl, že realita většinou bývá jiná a naše hra spíše připomíná paniku, jako když v zoo potrhaný krmič ze všech sil zařve “LEV SE UTRHL”. Přesto všichni odkývali že rozumí tomu, co po nich kapitán chce, i když v některých očích jsem zahlédl náznak mírného autismu.

Ještě jsme se u brány lehce pomlátili po holeních a šlo se na věc. Nutno také vzpomenout, že kustoda nám jako tradičně v play-off dělal Carlos, který si před zápasem nechal naimplantovat nové modré vlasy, řka že “Modrá je dobrá”. Nic proti jeho gustu, ale nevím jestli před nadcházejícím jarem a následně létem, neměl zvolit mírnější barvu své nové řepy. Každopádně cifru, kterou za toto “zkrášlení” utratil, mi i přes velké naléhání odmítl prozradit.

Málem bych zapomněl vzpomenout skupinku fanoušků z řad HC Bulls, kteří se v hladišti schovávali za hodněkrát použité prostěradlo s nápisem “TOTO JE KOTEL HC MBL”. Kde by mě v tu chvíli napadlo, že nemaje ručníku, budu muset vzít po sprše za vděk tímto dílkem z dílny Picasova bratra Cheliose.

Nyní snad konečně k samotnému zápasu. Jako tradičně Sputnikům na začátku utkání chyběl “Ježíš”, který s železnou pravidelností naskakuje do všech mačů až těsně před koncem první třetiny. Důvody tohoto jevu nám nejsou známé a vzhledem k tomu, že věřících je u nás asi menšina, tak se tím ani nezaobíráme.

Cíl byl tedy jasný. Nasázet soupeři co nejvíc branek hned na začátku utkání a potom si již jen užívat atmosféru samotného finále. Vytýčenou metu jako první začal plnit Mates, který pro mě neznámým způsobem dopravil puk poprvé za záda Sputňáckého gólmana. Vzhledem k tomu, že situace byla dosti nejasná, propukla střídačka v jásot s mírným spožděním, což mohlo u přihlížejících diváků vyvolat pocit, že u chlapců na hráčské lavici MBL došlo k lehké mozkové disfunkci. Nicméně 1:0 pro nás! Chvíli po té přidává agilní Švéd druhou branku. Nemohu se však zbavit pocitu, že šťastný střelec ani na bránu vystřelit nechtěl, jelikož se mu mezi nohy něco zamotalo a on se snažil rychlým švihem hokejky onu motanici rozplést. 2:0. V tu chvíli napadlo Hraboše, že někteří spoluhráči se snaží být slavnější než on a tak i on splnil svoji normu a ze samostatného nájezdu zkušeně zavěsil na 3:0. Na střídačce musel Tomik krotit eufórii. Sputnikům totiž konečně přišel Ježíš a asi to u nás v pásmu zase začne smrdět gólem. Do konce třetiny se však stav již nemění a tak zůstáváme 3 branky v plusu.

Je tu první přestávka.Od jednoho pravděpodobně ovíněného spoluhráče se dozvídám, že do konce už zbývá “jen” 30 minut. Neberu na to zřetel a rozhýbávám unavené končetiny. Je až s podivem, jak se po třicítce tělo těžko srovnává s fyzickou námahou(teda alespoň to moje). Proto obdivuji některé své spoluhráče, kteří ač ve věku kdy už se prakticky připravují na smrt, stále působí svěže.U pár z nich mě napadá jediné slovo “Dopink”.

Hned se začátkem druhé třetiny zjišťujeme, že Sputnik pravděpodobně “zobe” taky, protože jeho hráči působí jako by právě přišli na led. A když nám výše zmiňovaný chlapec z kříže střílí první branku, mizí úsměvy z našich tváří definitivně. V této fázi utkání se dá ještě mluvit o tom, že se hra přelévá ze strany na stranu. Trestuhodně nevyužijeme naše příležitosti a Peťa v bráně začíná mít čím dál víc práce. Situace je o to kritičtější, že je před námi ještě jedna třetina a tak jak se zdá rozhodně nebude procházkou růžovým sadem. Po 30 minutách tedy držíme dvoubrankový náskok.

Ve druhé přestávce si definitivně uvědomuji, že nohy přestaly posloucht hlavu a taky plíce pomalu vypovídají službu. Nenápadně se rozhlížím po lekárničce......... Uklidňuje mě jedině fakt, že na hranici kómatu nejsem jediný. S hrůzou v očích očekávám třetí část.

Tak už je to tady. Vlítli na nás jak uklizečky na špinavou chodbu........Jestliže doteď jsme se převážně bránili, tak teď už se bráníme pořád. Buší do nás jak hluchej do vrat. Peťa si opravdu zachytá. Nakonec nám za záhadných okolností střílí druhou branku a mně je na zvracení. Teď už se blížíme krůček po krůčku klinické smrti. Díky tomu, že se v závěru bráníme i nedovolenými zákroky, je převaha Sputniku stupňována přesilovými hrami. Už se hraje jen a jen u nás. Všichni doslova hypnotizujeme světelnou tabuli a popoháníme vteřiny na hodinách. Je tady poslední minuta utkání. Samozřejmě hrajeme v oslabení a na led jde čtveřice statečných s Peťou v zádech. Kluci dřou do úmoru a vydávají ze sebe poslední zbytky sil. My ostatní na střídačce nervózně přešlapujeme a žmouláme v rukách hokejky. Při každé střele na naši bránu to s celou hráčskou lavicí cukne a pak následuje ulevné vydechnutí.

Posledních deset sekund......jednomu modrému hrdinovi se podařilo vyhodit puk z našeho pásma a pak už si jen hokejkama odmlátíme konec zápasu. Všichni na led a řvát a skákat....... JSME MISTŘI!

Závěrem jen pár slov k následné pijatice, která se zvrhla u jednoho účastníka v hru na průtokový ohřívač a on ji následně ukončil na místním WC. Oslava byla mírná a všichni účastníci se kolem druhé hodiny ranní v poklidu rozešli domů. Jen onen nejmenovaný pijan ještě stihl v závěru vzbudit zájem dvou hlídek Policie.......

Marek Havlíček